Leden 2015

Dnešní plemeno je PAINT HORSE

28. ledna 2015 v 20:25 | Luca |  Plemena koní

Původ a historie

Koně dorazili na americký kontinent roku 1519 spolu se španělskými dobyvateli. Byli mezi nimi snad i nejdávnější předci dnešního paint horse, barevného či strakatého koně. Během staletí se v Americe zdivočelí koně přirozeně a nerušeně křížili. Mezi divokými mustangy se tak zcela běžně objevovali i strakatě zbarvení předchůdci dnešního paint horse. Ti byli velmi oblíbení jak u indiánů, tak u bledých tváří, a to díky svým povahovým vlastnostem a fyzickým předpokladům, které z nich učinili nepostradatelné pomocníky při osidlování severní Ameriky, dokud je ovšem nevytlačil rozvoj techniky, který byl v Americe obzvláště bouřlivý a který také přinesl obecně známý důsledek radikálního úbytku koní.

Kolem roku 1950 však zažívá paint horse určitou renesanci související se zvýšeným zájmem o koně vhodné pro westernové ježdění. V roce 1962, jako předpoklad vzniku samostatného plemene, byl v Texasu založen registr strakatých dobytkářských koní American Paint Stock Horse Association (APSHA). V něm byli registrováni koně, jejichž předci byli quarteři nebo plnokrevníci, a kteří zároveň splňovali požadavky na tělesnou stavbu. V roce 1965 se APSHA sloučila s American Paint Quarter Horse Association (APQHA), v níž byli evidováni quarteři, kteří nemohli být zapsáni v regulérním registru quarterů pro nežádoucí bílé zbarvení. Tím vznikla American Paint Horse Association (APHA), organizace, která vede plemennou knihu paint horse a celosvětově zastřešuje jeho chov.

Popis plemene

Základním požadavkem na tělesnou stavbu paint horse je ten, že musí mít dobytkářský ráz, což předpokládá především silnou, odolnou kostru a stejně tak silné a odolné svaly. Tělo je proto u paint horse kompaktní, s krátkým hřbetem a méně výrazným kohoutkem. Hlava je krátká, žuchvy jsou velké a uši malé. Charakteristická je výrazně osvalená hruď a také mohutná záď. Zádní končetiny jsou silné, ale suché. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 145 až 162 cm. Paint horse se může vyskytovat ve všech barevných odstínech. Požadováno je ale zbarvení kontrastní, základním požadavkem je minimálně alespoň jedna barevná skvrna, mimo klasické odznaky na hlavě nebo končetinách, s průměrem nejméně pět centimetrů.

Charakteristika

Paint horse je stále populárnějším plemenem, které je ale atraktivní nejen pro své zbarvení. Při jeho chovu je totiž kladen i velký důraz na povahu, ta je klidná a mírná, ale přitom paint horse zůstává silným a odolným koněm. Speciální vlastností je pak vytříbený smysl pro práci s dobytkem, tzv. cow sense, díky kterému je a byl paint horse i velmi spolehlivým pracovním koněm.

Využití

Paint horse je původně kůň dobytkářského typu,v minulosti se využíval výhradně pro práci na dobytkářských farmách. Jeho dnešní využití je ale pochopitelně mnohem širší, i když se při práci s dobytkem uplatňuje i v současné době. Paint horse je všestranným koněm, využitelným v nejrůznějších odvětvích jezdeckého sportu, ale stejně tak je i pro svou přátelskou povahu oblíbeným rodinným koněm. Zvláště výrazně se pak uplatňuje ve westernovém ježdění.




ZDROJ: konicci.cz

Dnešní plemeno je HUCUL

26. ledna 2015 v 11:27 | Luca |  Plemena koní
Původ a historie hucula Původ hucula je opředen tajemstvím. Ani sami odborníci se nemůžou shodnout na jednotném názoru. Někteří tvrdí, že patří k plemenům stepního koně, jiní, že k plemenům koně severního. Převažují ovšem znaky nejzápadnější větve tarpana, které řadí toto plemeno do skupiny orientálních koní a podskupiny tarpanovitých koní. První písemné zmínky o neobyčejných obratných koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu, pochází již z období kolem roku 100 našeho letopočtu. Jméno potom nese po rumunských zbrojnících Huculech, kteří přišli do Karpat v šestém století. Charakteristika Hucul se dožívá vysokého věku. Přitom je skromný, velmi odolný a také přizpůsobivý i drsným horským podmínkám. Nevadí mu ani nízké zimní teploty. I přes svou menší velikost je velmi silný. V terénu vyniká jistým krokem. Naši předci chovali dříve huculy po celý rok na pastvinách a přikrmovali je jen zřídka. Přesto, že jde o tvrdého, pracovitého, učenlivého a vytrvalého koně, vyniká vyrovnanou psychikou a klidným temperamentem. Stejně jako řada jiných koní jsou huculové citliví na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji. Popis plemene Hucul Hucul je pevně stavěný kůň se silnou kostrou, má hrubší hlavu s rovným, neméně často s klabonosým profilem. Jeho krk je krátký, svalnatý a vysoko nasazený. Hřbet s nižším koutkem je velice pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a hustý, stejně jako hříva a kštice. Nohy hucula mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci nebo plaváci všech odstínů, méně potom ryzáci a vraníci. Typickým znakem pro hucula je výrazný úhoří pruh. Srst je spíše dlouhá, hrubá a hustá. Tím se velice dobře přizpůsobuje nepříznivým vlivům počasí. Bíle znaky jako například lysinky nejsou u huculů žádané a prozrazují cizí vlivy. Kopyta s tvrdou a odolnou rohovinou jsou pravidelná. Vyznačuje se spíše kratšími ale pravidelnými chody. Další z předností tohoto menšího plemene je pevné zdraví a zároveň také dobrá plodnost. Hříbata se přitom většinou pravidelně a bezproblémově vyvíjejí. Plemenné znaky Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech. Plně výkonný zůstává až do 25 let, často se dožívá 30 let a více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen 134 - 142 cm a u hřebců 136 - 144 cm. Obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřebců 165 - 185 cm. Využití hucula Huculský kůň se řadí mezi primitivní plemena koní, která se příliš nehodí do sportu. Skutečně se ani v nejmenším nejedná o krásného a elegantního koně. Rozhodně je ale spolehlivý, skromný, vytrvalý obratný a především klidný.Právě tyto vlastnosti byly využity už v první světové válce, kde sloužil jakou houževnatý a výkonný kůň, který podával stoprocentní výkony jako tahoun i jako kůň jezdecký. Hucul je také nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a stejně tak dobře si poradí s každou překážkou na cestě. Je mistrem v brodění dravými vodními toky a to i s kamenitým dnem. Osvědčil se také při pohybu po nezpevněné suti, kde se vyrovnal pohyblivosti koz. V těžkém terénu se snadno vyrovná i osvědčeným mulám.

Dnešní plemeno je MUSTANG

23. ledna 2015 v 20:46 | Luca |  Plemena koní
Původ a historie

Mustang je potomkem španělských koní, kteří byli na americký kontinent dovezeni španělskými dobyvateli v 16. století. Ve 20. století žilo v Americe více než milion mustangů. Během několika málo desetiletí však byli krutě a nemilosrdně vybíjeni, až v roce 1970 musely zasáhnout americké úřady. Byl vydán zákon na ochranu těchto koní a mustangové byli zařazeni do seznamu ohrožených druhů.

Mustang se stal předkem mnoha typů koní (indiánských, amerických a především honáckých).

Popis plemene

Pro plemeno mustang neexistuje přesný všeobecně platný popis. Je to dáno obrovským územím amerického kontinentu, na kterém mustangové žijí. Na tomto území se vyvinulo několik skupin a typů mustangů, kteří jsou od sebe svými znaky tak odlišní, že je nelze přesně definovat.

Mustang má statnou a svalnatou postavu. Vyznačuje se pestrou škálou barev, nejčastěji to jsou různé odstíny šedé (grošák), béžové (plavák) nebo "krémově" hnědé (hnědák). Navíc se u zbarvení můžeme setkat s různými znaky (úhoří pruh, skvrny nebo vlnitá hříva). Mustang se vyznačuje černou hřívou, ocasem a spodními částmi končetin. Má pevná a kvalitní kopyta.

Nadneseně lze mustanga přirovnat (vzhledově) k huculovi.

Chovatelé mustangů vyhledávají koně, kteří se co nejvíce blíží k těmto kritériím:

  • kohoutková výška kolem 142 cm
  • krátký hřbet
  • nevýrazný kohoutek
  • strmá záď
  • váha kolem 360 kg.

Charakteristika


Mustang byl oblíbeným indiánským (později i kovbojským) koněm, protože si uměl poradit i s velice obtížným terénem, ve kterém se projevila jeho obratnost, přizpůsobivost a vytrvalost na dlouhých tratích (především při přehánění velkých stád hovězího dobytka). Indiáni dokázali z těchto inteligentních koní vychovat hodné, přítulné a spolupracující koně. Mustang je rozvážný a velice nenáročný na chov. Prý se ale najdou i nezkrotní jedinci (zpravidla to bývají hřebci), kteří se používají jako divocí koně na rodea.

Využití

Mustang dnes žije téměř nerušený život v rezervacích pro koně v západních státech USA. Doufejme, že se stav mustangů v budoucnosti bude zvyšovat a lidé se (nejen) k těmto koním budou chovat lépe než v minulosti.



ZDROJ: konicci.cz

Dnešní plemeno je APPALOOSA

21. ledna 2015 v 23:09 | Luca |  Plemena koní

Původ a historie

V historii se s tímto plemenem setkáváme poprvé v 18. století v místech, kde se stýkají hranice severoamerických států Oregon, Washington a Idaho. Za první opravdové chovatelé jsou považováni indiáni kmene Nez Percé, kteří první koně odkoupili od španělských dobyvatelů. Své jméno dostaly appaloosy podle řeky Palouse, v jejímž údolí byly vyšlechtěny. Byly by (jako další indiánští koně) jistě odsouzeny k záhubě, kdyby nebylo jejich atraktivně skvrnité srsti, díky níž zaujaly skupinu nadšenců, která plemeno znovu vyšlechtila a tím i zachránila.

Popis plemene

Současná appaloosa je dobře nasvalený kůň, s výrazným kohoutkem. Základním znakem je krátká, řídká hříva se slabě ožíněným ocasem. To sloužilo hlavně kvůli pohybu v nízkých křovinách, kdy se žíně nezamotávaly do křovin.
Celé tělo je spíše čtvercového rámce - krátká a silná záď (stopy křížení s quarter horse) a hluboký hrudník. Končetiny díky výrazným kloubům mohou působit robustně.
Kohoutková výška se v dnešní době pohybuje kolem 147 - 150 cm, i když dřív měly cca o pět centimetrů méně.
Charakteristické je bělmo kolem celé duhovky a pestré zabarvení srsti a černobíle pruhovaná kopyta, jež vynikají zejména svou tvrdostí.
Rozlišujeme pět základních zabarvení, i když neexistuje pravidlo, přesně rozlišující rozmanitost skvrnitosti appaloos. Jsou to:

  • Leopard - bílá srst je na zádi a bedrech pokrytá tmavými vejčitými skvrnami. Někdy
používáno označení tygr nebo hermelín

  • Sněhová vločka - opak leoparda, kdy je tmavá srst pokrytá bílými skvrnami po celém těle,
nejhustější jsou skvrny na zádi

  • Mramor - skvrny jsou po celém koňském těle. Tmavé tečky jsou na bílém podkladě

  • Jinovatka - drobné bílé skvrnky na tmavém podkladě. Skvrny postrádají pravidelnost a jsou větvené

  • Plášť - bílá plocha, roztahující se od zádi až ke kohoutku.

Někdy se udává ještě šesté označení srsti. Jedná se takzvané dešťové kapky, kdy má kůň po sobě skvrny, připomínající slzy. Toto zabarvení je velice neobvyklé. Pravé appaloosy se vybarvují až v dospělosti.

Charakteristika

Jedná se o velmi skromné, učenlivé koně s dobrou obratností a silnou vazbou na člověka. Jsou úžasně přizpůsobiví a rychle se učí novým věcem. Mají dobrou prostorovou orientaci a jsou velice samostatní.

Využití

Dnes se využívají hlavně pro westernové disciplíny. Bohužel díky křížení s quarter horses jsou dnes místo appaloos k vidění různí skvrnití honáčtí koně a charakteristické znaky se tím tak rychlým tempem stírají

Zajímavost

Z appaloos byly vyšlechtěny dva typy koní. Jedná se o Appaloosa sport horse, což je jezdecký sportovní kůň v barvách appaloosa (uplatňuje se hlavně v drezúře a parkurech) a potom Araappaloosa, kde se jedná o křížence arabů a appaloos, čímž se spojila atraktivní barva appaloos a výjimečné vlastnosti arabů. U araappaloos se nejedná o plemeno v pravém slova smyslu.

ZDROJ: konicci.cz

Dnešní plemeno je IRSKÝ COB

21. ledna 2015 v 14:52 | Luca |  Plemena koní

Původ a historie plemene Irský cob

Irský cob, hovorově irský tinker je velmi atraktivní kůň, výrazný především svým strakatým zbarvením, hustou hřívou, ohonem a rousy.

O vznik tohoto atraktivně skrvnitého typu koně se zasloužili irští cikáni již ve středověku. Tinker v překladu znamená dráteník, což bylo právě povolání cikánů a chudých kočovníků. Irský cob vznikal křížením clydesdalů, fellského a daleského ponyho, někdy i welsh-cobů, výjimečně shirů. Koně s nestálou barvou ve formě velkých barevných ploch střídající bílou barvu s hnědou, černou či, vzácněji, i rezavou, byli bez výjimky mezi tehdejšími, často vznešenými, chovateli zcela opomíjeni a nežádáni. Proto se jich ochotně a často i velmi levně rádi zbavovali, což bylo pro "nomády Evropy" vítanou skutečností. Romové vynikali citem pro chov a rychle nabývali užitečné znalosti.

Kočovný způsob života cikánů vyselektoval nenáročné a odolné koně, kteří si vystačili i s velmi chudou pastvou. Při putování po ostrově měli cikáni možnost křížit tajně své klisny s čistokrevnými hřebci. Pečlivým a rozvážným výběrem se ustálily charakteristiky tohoto poněkud mohutnějšího a nepřehlédnutelného koně. V roce 1685 anglický král James II. vydal povolení k obchodování s těmito koňmi. Velký koňský trh se konal v Appleby, přetrval do dnešních dnů a bývá zde na prodej kolem 4000 - 4500 koní a ceny se pohybují mezi 1500 - 6000 librami. Další trh se koná koncem srpna v Ballyastle (Ulster), je to vůbec nejstarší koňský trh v Irsku, datuje se od počátku 15. století.

Charakteristika

Irští cobové se vyznačují dobromyslností a rozvážností. Jen tak něco je nerozhodí, ovšem mají sklon k tvrdohlavosti. Většinou není problém je ovládat. Neobvyklá je jejich náklonnost k vodnímu prostředí, louží počínaje a mořem konče. Milují společnost stádových druhů stejně jako koupání.

Popis tohoto koně

Hlavu je možno definovat jako středně dlouhou, v profilu rovnou, uši bývají menší, oko živé. Na nose vyrůstá štětička. Krk má být silný, ne příliš krátký, vysoko nasazený, s velmi hustou hřívou, jenž pokrývá obě strany šíje. Kohoutková výška je 135 až 158 centimetrů. Toto rozpětí umožňuje široké možnosti stavby těla, které je souměrně stavěné, proporce jsou harmonické a vyrovnané. Nezaměnitelným znakem jsou dlouhé, mohutné rousy na končetinách, vyrůstají už od poloviny předního hlezna a kryjí zadní spěnky. Irský cob se chová obvykle ve dvou barevných variacích. Černobílé zbarvení je zváno piebald a hnědobílé skewbald. Vzácněji se objevuje tříbarevný kůň, případně vraník nebo hnědák se světlými odznaky. Oči následují různobarevnost srsti a není nutné, aby byly obě stejné barvy. K pravidelné údržbě je nezbytné kartáčování, hlavně péče o rousy, nejen z estetických, ale i ze zdravotních důvodů jako prevence podlomů.

Využití Irského coba

V Irsku existují "půjčovny koní", tam je možno si zapůjčit irského coba i s vozem pro dovolenou ve stylu kočovných cikánů. Irský cob zvládá práci jezdeckého i tažného koně. Poslední dobou stoupá jeho význam v hiporehabilitaci.


ZDROJ: konicci.cz

Dnešní plemeno je FRÍSKÝ KŮŇ

20. ledna 2015 v 18:25 | Luca |  Plemena koní

Původ a historie

Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.

I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. V roce 1913 zbyli ve Frísku pouze tři plemenní hřebci. Plemeno zachránila až druhá světová válka, kdy se museli holandští zemědělci vrátit ke koním. K další krizi v chovu fríských koní došlo v 60. letech minulého století. Byla však zažehnána a chov se poté rozšířil do celého světa. Svaz chovatelů, který byl založen již v roce 1879, dostal v roce 1954 titul "Královský".

Charakteristika

Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.

Popis plemene

Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.

Chov

  • Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory.
  • Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
  • V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.

Využití

V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni také v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde jsou zapřažení do dvoukolových vysokých vozíků zvaných "sjees". Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl hlavní postavení v pohřebnictví.

Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.


ZDROJ: konicci.cz

Splněný sen

19. ledna 2015 v 22:04 | Luca |  Jezdec
Konečně mám koníka!! :)
Jmenuje se Sissi a narodila se 14.4.2000
Je to hodná kobylka plemene Hafling.

Dnešním plemenem je HAFLING

19. ledna 2015 v 21:57 | Luca |  Plemena koní

Původ a historie haflingů

Hafling pochází z tyrolských Alp (Itálie, Rakousko), kde vznikl pravděpodobně křížením malých horských plemen a koní orientálního typu. Existuje více názorů, z kterých plemen byl vyšlechtěn, ale převládá domněnka, že v haflingovi koluje krev huculů, noriků a také arabských koní. Za zakladatele plemene je považován hřebec Folie - narozen roku 1874 horské klisně a arabskému plnokrevníkovi.

Dnešní posun ve využití haflinga ke sportovním a rekreačním účelům vede k oživování plemene krví plnokrevníků.

Charakteristika plemene Hafling

Haflingové jsou výjimeční spojením temperamentu s klidnou povahou a spolehlivostí. Jsou učenliví a nenároční. Právem bývají označováni jako malí koně s velkým srdcem. Jsou houževnatí, velmi ochotní a pracovití, sami si vybírají nejjednodušší cestu i místo a dobu odpočinku. Výborně zdolávají těžké horské terény, dokáží si poradit s kdekterou disciplínou jezdeckého sportu.

Popis plemene

Haflingové jsou malí, silní koně s pevnou konstitucí krátkého obdélníkového rámce. Dosahují až 150cm KVH (hřebci od 142 cm a klisny od 138 cm) a hmotnosti 420 - 500 kg. Při plemenitbě je kladen důraz na dokonalou stavbu, silné nohy s čistými šlachami a mohutnými, tvrdými kopyty; na vynikající rovný, ale dobře pružící hřbet; ušlechtilou hlavu s velkými, širokými nozdrami (ne klabonos). Velké oči a krátké uši jim dodávají inteligentní vzezření. Jsou to koně velmi odolní, nenároční, dobře osvalení a dlouhověcí. Jsou to isabely nebo ryzáci, mají rezavou barvu na tmavě pigmentované kůži, bílou hřívu a ocas, jsou povolené (a velmi časté) volně přecházející odznaky na hlavě i na končetinách.

Využití

Z charakteru i stavby haflinga vyplývá jeho všestranné využití. Původně byl vyšlechtěn pro práci v lese a v zemědělství, dnes je výborný ve vozatajství. Díky jistému, pravidelnému a vznosnému cvalu je vhodný také pro voltiž. Získává stále větší oblibu k ježdění v nižších soutěžích v drezúře a v parkurovém skákání. Se svými korektními chody je velmi vhodný také pro hippoterapii a v neposlední řadě, pro svůj malý vzrůst, spolehlivost a nádherný vzhled je velmi oblíbený také u dětí.


Zdroj: konicci.cz

Doporučení

8. ledna 2015 v 17:42 | Luca |  Návody na potřeby pro koně
Ráda bych vám doporučila obchůdek jezdeckých potřeb pro koně.
Je tam velice hodná paní vedoucí, ráda vám ze vším poradí.
Mají tam velice dobré ceny a velký výběr věcí.
Obchůdek se jmenuje Ráj ohlávek

Pletení vodítka :)

5. ledna 2015 v 14:30 | Luca |  Návody na potřeby pro koně
Vezmeš 9 dlouhých provázků ,v půlce je ohneš a splétat jako klasický culík na vlasech. Nejdřív uděláš poutko - v tom ohnutí z jedné strany a ze druhé, tam budeš mít 3 "pramínky" po 3 provázcích. Až bude poutko dost velké (na ruku, protáhnutí konce), tak konce začneš splétat dohromady - budeš mít 3 pramínky po 6 provázcích.
Doporučuji pořádně utahovat, dole zakončit uzlem a konce opálit zapalovačem, aby se netřepily. Poté doporučuji zachytit za něco pevného /skobu ve zdi apod/ a pořádně zatáhnout, aby se utáhlo.
Přeji hodně štěstí při pletení vodítka :)
Děkuji za návštěvu blogu!